www.katakomby.cz

Katakomby Klatovy

Aktuálně

Nabídka



Zpět

Svatý Oenestin

Tajemný ochránce Klatov

20. 06. 2010

Asi každý, kdo žije v Klatovech, ví o mumiích, které se nacházejí v katakombách pod jezuitským kostelem. Málokdo však tuší, že v interiéru kostela, nad mensou oltáře sv. Ignáce, jsou ostatky sv. Oenestina. Oblečen do podoby barokního manekýna tu tajemný sv. Oenestin shlíží skrz ( poněkud zaprášené) sklo na lidi, kteří do kostela přicházejí. Je tu od roku 1729, připomeňme si, kdo to byl a jak se do Klatov dostal.

Využijeme k tomu úryvek textu, jehož autorem je P. Miroslav Herold, SI, text byl publikován ve sborníku Barokní jezuitské Klatovy vydaném v roce 2007.

Text ze sborníku:

Ve zvláštním zaskleném sarkofágu nad mensou oltáře sv. Ignáce je uloženo lidské tělo obklopené andílky. Relikvie jsou složeny v kostru oděnou do nádherného římského roucha. Pouze mezera na prsou umožňuje spatřit samotné ostatky. Nápis v rakvi hlásá, že zde leží ostatky sv. Oenestina mučedníka. Kolem jeho sarkofágu stojí v nárožích čtyři točité sloupky, zdvihající přes zdobné voluty dřevěný baldachýn, který na vrchu korunuje tuto pozoruhodnou památku barokové zbožnosti.

Bylo to r. 1729 v době rektorátu otce Františka Stařimského, kdy klatovským jezuitům věnovala tělo sv. mučedníka Anna Marie Františka velkovévodkyně toskánská, rozená kněžna sasko-lauenburská (1672-1741). Tato pozoruhodná šlechtična v souladu s duchem doby uctívala mnohé světce, ovšem zvláštní péči přitom věnovala mučedníkům prvních století. Díky znovuobjevování a průzkumu křesťanských katakomb v okolí Říma se od sklonku 16. století soustředila stále větší pozornost na osoby zde pohřbené, o kterých se věřilo, že byly umučeny pro Krista. Renesance kultu vůči těmto raněkřesťanským hrdinům víry postupně vedla ke zvyku vyjímat jejich ostatky, případně celá těla, a rozesílat je jako drahocenné poklady do celého katolického světa. Církev v generacích prvních křesťanů viděla své předchůdce, vzory, učitele, pomocníky a v jistém smyslu předky, z jejichž prolité krve dal Bůh vyrůst novým pokolením, oddaným Kristu.

Také do Čech během 17. a 18. století doputoval velký počet římských relikvií. U řady z nich v katakombách nebyl nalezen žádný nápis, který by přinášel jméno pohřbeného člověka. Ujal se proto obyčej jednotlivá těla obdařit latinským jménem podle různých vlastností mučedníků. Časem byl dokonce vytvořen celý úřední seznam takových jmen, marně bychom však mezi nimi hledali jméno Oenestinus. Samo o sobě toto slovo nic neznamená, tedy pokud se nechceme pouštět při odhalování jeho významu do složitých útrob řeckého jazyka. Je zároveň natolik zvláštní, že se zdá nepravděpodobné, že by bylo zcela vymyšleno až v barokní době. Proto se přikláníme k názoru, že u těla, darovaného do Klatov z Priscilliných katakomb, se původně nacházel náhrobní nápis se jménem Oenestinus.

Velkovévodkyně Anna Marie Františka dala přivést Oenestinovy ostatky také s lampou, která u nich byla ve jmenovaných katakombách uložena. Výprava s posvátným tělem dospěla do Klatov od Nepomuku ve středu 15. června 1729 po nešporách. U Klášterské brány se relikvií ujali řeholní bratři z Tovaryšstva Ježíšova a odnesli je do svého kostela. Po požehnání byly ostatky uschovány nejdříve do sakristie a pak do pěkně vyzdobeného pokoje.

oenestin

Stojí jistě za popis, jak se poté klatovští jezuité postarali o slavnostní umístění Oenestinova těla do svého chrámu: „Hlavní slavnost se však konala až za týden, dne 22. června 1729. K tomu účelu byly posvátné ostatky uloženy do předměstského (dnes hřbitovního) kostela sv. Jakuba a odtud se konal slavný průvod do jesuitského kostela. Průvod procházel třemi triumfálními branami. V blízkosti městské brány Klášterské naproti domu „U Černého orla“ (čp. 162) stála prvá z nich s námětem církve trpící. Druhá uprostřed náměstí proti domu „U Zlaté koule“ (čp. 65) představovala církev bojující s nepřáteli se štítem víry a přilbou spásy. Třetí před vchodem do jesuitského kostela symbolisovala vítěznou církev mučedníků. Průvod zdobilo dvanáct polokrytých vozů, jezdci na pěkně vystrojených koních a čtyři upravená lešení s různými náměty. V průvodě kráčeli též hudebníci a pěvci. Světcovu rakev neslo dvanáct kněží v dalmatikách a baldachýn nad ní šest radních. Kolem šlo osmnáct mužů ve španělském rouchu s pochodněmi a tolikéž vojáků Wurmbrandských. Průvod vedl probošt chotěšovského kláštera premonstrátek Dominik Peterka, zemský prelát, a zúčastnila se ho i sama dárkyně ostatků – toskánská velkovévodkyně Anna Marie Františka, která podarovala každého z Wurmbrandských jedním zlatým. Slavnosti přihlíželo prý moře lidu, dokonce byli prý lidé i na střechách. Po slavném uložení těla sv. Oenestina v jesuitském kostele a ukončení obřadů navštívila velkovévodkyně spolu s církevními a světskými hodnostáři jesuitskou kolej; na jejím prahu byla přivítána vzletným proslovem člena řádu. Po hostině byla velkovévodkyni prováděna slavnostní hra, která ukazovala dobrodiní prokazovaná jejími předky klatovským jesuitům od samého počátku koleje v třicátých letech XVII. století. Hra došla obecné chvály všech přítomných a byly jí zakončeny slavnosti přenesení sv. Oenestina.“

Vzácné relikvie byly uloženy na oltáři sv. Ignáce z Loyoly. Jejich naaranžování do postavy oblečené ve skvostné římské roucho provedly zřejmě premonstrátky v Chotěšově, s nimiž klatovští jezuité udržovali přátelské styky. Řeholnice navíc toutéž dobou obdržely od velkovévodkyně toskánské ostatky sv. Justina, vyzdobily je a s velkou slávou přenesly z farního kostela do klášterního chrámu sv. Václava, kde je vystavily veřejné úctě (20. VI. 1729). Aranžování a zdobení ostatků světců do jakýchsi „manekýnů“ a jejich ukládání do prosklených rakví na oltáře se u nás rozšířilo právě během 18. století. Doposud se dochovala celá řada takovýchto památek, v naprosté většině již dávno zapadlých v hluboké zapomenutí. Exotičnost, která byla skryta v tomto projevu zbožnosti, již dávno vyvanula a racionalisticky formované společnosti se jeví čirou morbiditou. Do jisté míry je to škoda, uvážíme-li, že podstatou úcty k ostatkům je hluboká víra ve vzkříšení.

Velkovévodkyně toskánská, další reprezentanti šlechty, řeholní řády a osobnosti církve nashromáždili za dlouhé údobí baroka celý zástup těl světců, kteří měli ochraňovat Čechy i Moravu. V jezuitském řádu české provincie byl sv. Oenestin asi posledním mučedníkem, jenž se přidal do družiny zvláštních patronů českých a moravských řádových domů. Někteří z těchto martyrů došli výraznější úcty a byli prohlašováni patrony nejen kolejí, ale i měst, kde jejich těla odpočívala. Tak se dělo i v případě Oenestinově, jak se dočteme ve výročních zprávách z doby po jeho převezení do Klatov. Zdejší P. ministr dokonce úředně požádal městskou radu, aby vyvolila sv. mučedníka za městského patrona. Radní sice zpočátku nesouhlasili, protože se odvolávali na ochranu klatovské divotvorné Madony, později však chtěli věc opět projednávat, ale k dalšímu jednání již nedošlo (1744). Přesto klatovští jezuité věděli, že sv. Oenestin je mocný „Patronus Urbis“.

O dobrodiních, která tento světec udělil obyvatelům Klatov i širého okolí, by se dalo napsat celé pojednání. Ostatně jezuité skutečně dali svázat knihu k zaznamenávání plodů Oenestinovy nebeské pomoci (1731). Bylo by také zajímavé pozorovat, jak se rozšířil zvyk pít víno, které předtím bylo nalito do mučedníkovy lampy. Svou pozornost by si zasluhovaly i výroční slavnosti, pořádané k Oenestinově cti čtvrtou nebo pátou neděli po Sv. Duchu (tzv. „dies translationis“ – „den převezení“). To vše by však výrazně přesáhlo stanovený rámec článku, a proto pokračujme v popisu chrámového zařízení.

Velikost textu: K K K

Aktuálně

více...
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ – Zachovejte licenci 4.0, Mezinárodní License
Stanislav Haviar (návrh & správa stránek) | Občanské sdružení Klatovské katakomby (obsah) | Karel Nováček (foto)
2019