Katakomby
Zlatavé plody Hesperidek
míhají se v sloupořadí,
na sloupech zrají mrtví lidé,
tíha s krásou bitvy svádí.
Ponesou mramor na ramenou
pavučinou ovinutý,
tou pavučinou nařasenou,
která kryje kryptu. Krutý
anděl se vznesl mezi stíny,
modrá duha oknem střílí,
vysává cáry pavučiny,
katafalky lidské síly.
Rubášky studí, světla lomy
roztínají černou nouzi,
pomalu sklopí karcinomy
rozpředené na motouzy.
Kolika tvářím zůstal dlužen
mocný tvůrce jinakosti
ten věčný úsměv, který u žen
vyvolá výkřik? Kosti! Kosti!